Accordion & Animals

Ano, tak jako každý les zní jinak, zní jinak i každá zvířecí farma se svými svěřenci. Na rozdíl od stromů mají ale podstatně kratší život a nahrávka jejich hlasových projevů je pro mne záležitost dokumentární. Chtěla bych tedy uchovat v nahrávce jejich vlastní originální hlasové projevy danými genetickou výbavou a zároveň jejich aktuální společnou náladu ohraničenou prostorem a péčí, případně dalšími aspekty. 

Kam až se dá zamířit, jaké reakce bude možno zaznamenat, jaké přijdou nesnáze...?

Dvanáct krátkých skladeb soudobé vážné hudby bude utvářet kompaktní dílo pomyslného vrcholu precizní akordeonové hry s důrazem na dynamické proporce, nespoutaný sugestivně naturalistický projev a špičkovou interpretaci.

Stáňa

• Prosinec 2013

  Prosinec je tu a vždy mě zaskočí. Rozloučíme se společně v předvánočním čase příhodně nad rybími káděmi. Že nebude nic slyšet? Nenechte se mýlit a poslechněte si, jak zní ploutvička nebo šupinky. Obávám se, že nebude spíše nic vidět, protože v tom nadšení jsem opravdu poprvé doma zapomněla fotoaparát. To, co se dělo při nahrávání, stojí za poslech. Přeji vám každý následující den něčím krásný a obohacující.

• Listopad 2013

  Listopad. Pro tento měsíc jsem si vybrala malá růžová prasátka. Vytipovala jsem si několik hospodářských farem a zatelefonovala. Vyšlo místečko, kde mě uvítal milý ženin hlas. Ale protože jsem dala slib, neprozradím víc, než že se jedná o Valašsko a jeho sviňky se selátky. Dorazila jsem na domluvenou dobu, vyfasovala jsem gumáky a oblečení a prošla desinfekcí. Ach jo, mají to se mnou ale ti chovatelé trápení. Nahrávání není jednoduché. Selátko se nesmí leknout, jinak se spustí takový povyk, že by i nahrávadlo z místa raději uteklo. Na štiplavou vůni se dá zvyknout. Černá pichlavá očka těkají, zatím co se růžové rypáčky podobné elektrickým zásuvkám noří do mléčných žláz. Pár pokusů než měním stanoviště za větší a starší jedince. Ještě fotečku a druhou. Převlékám, umývám a odcházím. Páni, nikdo mi neřekl, že tu vůni budu větrat další měsíc. A stejně mám ráda prejt se zelím a zemáky.

• Říjen 2013

  Říjen a mě dopadlo vše úplně jinak než jsem si vysnila. Valašská chovatelka se zdráhala vpustit na soukromý pozemek vetřelce s nahrávacím náčiním a přislíbila zaslat alespoň pár vlastních inspirativních nahrávek. Nahrávky ještě nedorazily a protože jsem hořela zvědavostí, podnikla jsem odvážný krok a pořídila si dva živé zástupce. Zvířátko pro tento měsíc je vhodný domácí mazlíček. Morčata. Není to s nimi ale vůbec jednoduché. Musíte získat důvěru. Jsou extrémně plachá a získaná důvěra je rázem ta tam. Piští, když vás chtějí přivolat a nechat se nakrmit, zmlknou, jen zapnete nahrávání. Dny a noci záznamů nahánění se v kleci je k ničemu. Vypnu nahrávadlo a píská se jedna báseň. Navázali jsme komunikaci přes lednici. Morčata velmi dobře vědí, jak vypadá lednice a její obsah. Salátek, okurka salátovka a mrkev. Oblíbenost v uvedeném pořadí. Nezlobte se na mne, Krysíku a Xeníku, posílám vás do hudebního světa. PS: Jo a naše morčata jsou hudební! Jakmile vezmu akordeon do ruky, ony začnou tlouct špačky a – což považuji za chovatelský úspěch – položí se na bok a natáhnou zadní nožičky do daleka.

• Září 2013

  Září. Po prázdninách bývají pocity školáků rozpačité. S tím tak trochu korespondují pocity následující nahrávací výpravy. Vyrazili jsme totiž za žalostným hýkáním oslíků, a to hned dvakrát. Poprvé do Adamova u Brna, ale protože se nahrávání nedařilo, zopakovali jsme si nahrávání na druhý pokus v Heršpicích  u Nížkovic. Jenže ani oslíci nehýkají na pokyn. V Adamově se ošetřovatelé snažili dokonce vlastními hlasy o dialog se zvířaty, leč marně. V Heršpicích na to šly ošetřovatelky rafinovaně přes oslí námluvy. Láska dělá divy. Měli jsme nečekaně takové štěstí, že bylo nahrávadlo rázem vulkánem vášně ohlušeno. Další zvuky jako kousání tvrdého chleba šlo poměrně dobře. Musím přiznat, že hýkání oslíků je pro moje uši trýznivé. Nicméně jsou to krásná zvířata a já už asi nechci jíst uherák. Tak, příjemný poslech.

• Srpen 2013

  Druhý měsíc prázdnin. Kdo se snad připálil při lenošení na sluníčku v červenci, mohl by si druhou polovinu prázdnin užívat potulováním kolem svého domova. I tak objeví hodně zajímavých zákoutí. Co je v srpnu zajímavé? Kopce sou poseté světlými kameny, které se hýbou! Ale ne, nejsou to kameny, ale ovce. Nahrávat se tedy vypravujeme do místa zvaného Veselá salaš. Ovečky nás vítají jako každého nového příchozího. Zapínáme tedy nahrávadlo a čekáme. Ovečky jsou náhle ticho a sousedé si vypráví vtipy při kosení trávy. Co naplat musí pomoci majitelka svými čáry máry a pamlsky. Nakonec se vše podařilo a ovečky spustily anglicky. Proč? Jejich plemeno je Clun Forest. Nastražte uši a naslouchejte cizímu přízvuku. 

• Červenec 2013

  První měsíc prázdnin zaklepal na dveře. Uzavřené školy si vydechnou. A rodiče? Ti by měli svá dítka motivovat ke správnému lenošení. Což takhle lehnout si dnes v horkém odpoledni na louku a naslouchat jejím zvukům, nechat si čechrat vlasy větrem a dovolit lučnímu koníkovi doskok na některou svou volně rozloženou část těla. Luční koníci, jak při lenošení zjistíte, nadělají hluku dost a dost. I v koníkově těle je rytmus. A kolik že jich tu vlastně je, vždyť ani nejdou spočítat?! Celá armáda koníků si podrobuje louku vojenským maršem. 

• Červen 2013

  Červen. Jak ukončit první pololetí roku? Rozhlížím se po okolí a protože se po valašských kopcích pasou stáda střežena ve dne v noci soukromníky, kteří se obávají, aby stádo při kontaktu s člověčím vetřelcem neignorovalo oplůtek a snadno neuteklo, vybírám mléčnou farmu v Ratiboři poblíž cyklostezky. Když jsme se Jeňou dostali na místo, zamčená brána zarachotila v kolejnicích a odjela do strany. Snadno jsme vyhledali ošetřovatelky, které nás, po objasnění  mých „zvířecích“ úmyslů vpustily dovnitř. Zájem jsem měla o hlasy dospělých zvířat, která teď ale v tichu spokojeně odpočívala. Dokonce ani odfrknutí nezaznělo. „A telátka nemáte? Ta jsou upovídaná stále!“, ptám se. „Tož, když si to tam uklidíte, máme.“ Zahihňaly se sice na sebe pracovnice, ale v zápětí nás už odváděly za hlavní haly. Co se dělo poté, mělo spád. Telátka bučela jedna radost, občas dokonce sborově. Zvědavé mandlové oči si nás prohlížely, z mokrých mulců ucházel horký vzduch a smirkové jazyky ochutnávaly opatrně třeba řemínky plandající z baťohu. Kolem se prohánělo kotě, kterému zadní část těla předbíhala tu přední, takže kotě co chvíli razantně měnilo směr pohybu. Po několika minutách nahrávání hlasů si můj fotoaparát otiskl do paměti mandlové oči lemované dlouhými řasami, jedno podrbání na hřbetě a jedno protažení do dáli a šlo se domů. Rozloučili jsme se s ošetřovatelkami a mizeli podél dřevěných ohrádek, po nichž nás ladnými krůčky baletky vyprovázelo rozčepýřené kotě.

• Květen 2013

  Jak název pátého měsíce napovídá, je čas květů, květin, okvětí... Koho pak to zajímá nejpilněji? Přece včelky! Z dávna vím, jak chutná žihadlo. Jak chutná? Překvapivě slastně hřejivě a i n t e n z i v n ě. Ale žádný med. Při té intenzivní slasti jde včele o život... Den před nahráváním jsem prozradila, kam mířím a hned se shodou různých okolností vyklubal z výjezdu malý rodinný výlet. Tradiční telefonické jednání s majitelem je nezbytné. Dostávám popis cesty k orientaci. Valašsko je samá zatáčka, kopec, les, louka, pár stavení, turistická cesta... Zastavujeme u dřevěné cedule s vytvarovanou kovovou včelkou. Přicházíme ke stavení naší hostitelské rodiny včelařů a dostáváme na pěší přesun doprovod synka Jonáše a výbavou dvě kukly. Za včelařskou stezkou a lesíkem se dostáváme ke skupince úlů, kde „rozbíjíme stan“. Pro porovnání pořizujeme dvě nahrávky, každou u jiného úlu. Každý totiž zní, světe div se, jinak! V průběhu nahrávání zatím u sousedů krátí motorová pila kmeny stromů. Občas po nedaleké úzké cestě projede auto. Trefit se do pauzy by bylo fajn. Ale pozor, kdo jde k úlu zbrkle, koleduje si. Jedna intenzivní zkušenost stačí. Nahrávání se vyvíjí dobře. Pila šla spát a cizí auta mají kdesi společný piknik. Už přichází i „strejda Včelka“, jak jsme si mezitím po našem přejmenovali pana majitele. Otevírá jeden z úlů a my napjatě posloucháme vyprávění o včelách a věcech souvisejících a opět se mi potvrzuje, že vše souvisí se vším. Na řadu jde focení. Nemám žádný obří objektiv, chlupatá tělíčka jsou v neustálém pohybu a tak obrázky budou spíše skromné. Na malém plástu se dějí velké věci. Rozpoznáváme od ostatních včelek samotnou královnu a před očima se právě rodí mladý trubec. Včelky dobře organizují svůj prostor. Zvlášť ukládají med, zvlášť jsou buňky s larvičkami...Když je čas naší návštěvy u konce, zatahuje se obloha a k zemi dopadají první kapky. Je čas se rozloučit. Květen byl opravdu medový. Děkuju. 

• Duben 2013

  Při jednom dubnovém přejezdu republiky si uvědomuju, že je tomu mnoho let, kdy jsem jedinkrát zavítala s prarodiči do pražské zoologické zahrady. Co kdyby dubnová nahrávka zavoněla exotikou? Je rozhodnuto. Využívám kombinace metra a autobusu a dostávám se k branám zahrady. Kupuju vstupenku, rychle procházím turniketem a pak dlouho stojím u barevného plánku zahrady. Mám necelé dvě hodiny do uzavření areálu. Příliš málo času na pátrání po vhodném zvuku. Vybrat musím hned a i tak bude časově náročné vyčkat chvíle klidu. Ani šedivé nebe, zdá se, neodradilo dva tisíce návštěvníků. Jejich počet ukazuje digitální display. Líbilo by se mi, navázat na březen v ptačí říši. Procházím kolem voliér. Pak tam a zpět. Stále to není ono. Minuty letí. Kočárky rachotí, dospělí jsou hlučnější než děti. O kotníky se mi otírá baculatá strakatá číča. Poslouchám všechny zvuky. Lidé, ptáci...vlak. A druhý! A třetí?! Nahrávka se nedaří. Propadám představám opakované návštěvy za ranního úsvitu. Jejda, první hlášení o ukončení návštěvních hodin je tu. Mít tak růžové brýle. Růžové? A proč nenavázat elegantní růžovou?! Uháním k plameňákům a mám štěstí. Ptačí klan při společném pečování o peří rokuje nad jezírkem. Dokonce jsem tu sama. Nahrávám. Jde to báječně. I sluníčko vykukuje a vrhá dlouhé stíny. Jsem svědkem několika samostatných ptačích rozhovorů i vášní. Fotím štíhlé nožky. Vlastně jenom jednu nožku. Druhá je obvykle ležérně zavěšená v prostoru, schovaná ve vodě nebo pod peřinou. Pak ještě malá pichlavá očička a těla podobná cukrové vatě na špejli. Tak, to by dnes bylo. Duben je uzavřen. 

• Březen 2013

  Březen za kamna vlezem, neb všude je bílo. Třetí zastavení patří krůtí farmě. Předchází mu opět telefonické ověření možnosti nahrávky. Paní v telefonu pro hluk v hale nerozumí mě, já nerozumím jí. Když se v telefonu rozhostí ticho, domlouváme se, že mohu dorazit. Nejlépe však co nejdříve, protože po 15:00 hod. se na nikoho nečeká. Spěšně ukončuji práci, běžím se domu převléknout, sbalit nahrávadlo a už se řítím serpentinami lesem vzhůru do kopců. Zima je kouzelná. Za pár desítek minut parkuji před branou farmy. Střechýl ukazuje, že jsem tu správně a psí otisky tlapek hovoří o nedávném pohybu. Právě odjíždí nákladní dodávka a osobní vůz. Jsem tu sama. Pěšky se vydávám za otisky galošů. Cestička se pěkně klikatí mezi halami. Nedůvěřivá psí koule mne obchází. Za chvíli se mnou mluví přísná starší paní. Během mého vysvětlování průběhu nahrávání jí cukají koutky rtů. Když je ujištěna, že nehrozí nebezpečí únosu a nákazy, otevírá dřevěné dveře. Deset tisíc malých pět týdnů starých krůtiček dělá šťabarc. Na kraji haly smím instalovat zařízení. Jsem stále střežena. Vše běží rychle. První dobrá. Pokud ne, mám smůlu a zítra nový pokus. Dvě minuty záznamu pořízeny. Jedno z mláďat dokonce roztáhlo křídlo hodně blízko... Ještě škemrám o pomoc při focení důkazů. Pařátek, očičko a tělíčko. Bobek? Nu dobrá. Ale teď už vážně padla. 

• Únor 2013

  Únor končí. Druhou zastávkou je Fauna park. Taková malá soukromá zoo veřejnosti přístupná. „Jak dělají lamy?“ Ptám se a telefonicky ověřuji, zda majiteli nebude vadit pořízení zvukové nahrávky. Dozvídám se, že lamy dělají občasné tiché „uhmmmr“, kterým komunikují se svými mláďaty. Jinak jsou ale tiché. Potřebuji pomocnici Pájínku, která mi pomůže podnítit a udržet zájem tichých lam. S trochou štěstí najdeme způsob, aby lamy vyloudily nějaké zvuky. Vyjíždíme za odpoledního slunce. Po půl hodině a dvou doptáních přijíždíme na místo. Z úzké cesty v nejvýše položené řadě rodinných domků vidíme voliéry a seníky. Parkujeme u plotu. Mladé rodiny s dětmi proudí oběma směry. U vchodu je kasička na dobrovolné vstupné. Žádná ostraha. Jen písemná doporučení a upozornění. Seznamujeme se s místem samým. Uprostřed areálu objevujeme navíc bazének pro ryby. Papoušci ze všech stran hašteří. Štíhlé krky lam se natahují k dlaním návštěvníků. Žrádlo je jediná věc, která podporuje zvědavost zvířat. Hlazení bez úplatku neexistuje. Zjišťujeme, že dnes nebude ani žádný lamí hlásek. A když lamu, tak vždy jen jednu. Konkurence je totiž odehnána sklopením uší a štípáním do krku. Připravujeme si mrkev na co nejvyšší počet drobných kousků, abychom prodloužily dobu krmení. Nahráváme. Papouščí ječení je sice silnější, ale žvýkání a škrundání žaludku lamy autentické...

• Leden 2013
  Je leden. Jak vypadá psí útulek po vánocích? Praská ve švech nebo zeje prázdnotou?
   

  Za zběsilého až hysterického štěkání přicházím k otevřeným vratům, v nichž stojí náklaďák. Dva pracovníci dokončují úklid, vyměňují podestýlku za novou. Poslední kotec. Ještě vymést z chodby a ze dvora poztrácené hobliny nasáklé psí močí. Hotovo. Náklaďák odjíždí, vrata se zavírají. Tvář s letmým úsměv mi dává znamení. Mohu vstoupit. Nízká lehká stavba chrání před přímým větrem a přeháňkami několik kotců. Většina kotců je obydlená. Vždy po jednom, výjimečně po dvou psech. V každém kotci je miska na vodu a žrádlo a boudička. Pach moči je všudy přítomný. Němé stvoření nenajdeš. Vše co má uši a čumák se domáhá pozornosti. V jednom z kotců dokonce není možné identifikovat, jde-li o psa nebo jiné zvíře blíž divokému. Malá šmouha rychle létá sem a tam: stěna – podlaha – stěna – strop – podlaha – stěna – strop... Co mě nejvíc dojmulo, je černý pes střední velikosti. Svůj hrudníček tlačí na mřížoví tak, aby jeho tlapka dosáhla co nejblíže na člověka. Následuje psí hlazení tlapkou a žádost o opětování...